Hallův efekt (Hallův jev) je proces, při kterém se za současného působení vnějšího elektrického i magnetického pole generuje Hallovo elektrické pole v polovodiči. Důsledkem toho se na jedné straně látky hromadí záporný, a na druhé straně kladný náboj. Díky tomu, že póly mají různý potenciál, vzniká Hallovo napětí.
Hallův jev objevil v roce 1879 tehdy čtyřiadvacetiletý student Edwin Herbert Hall. Tenký zlatý plíšek vložil do homogenního magnetického pole kolmo k jeho siločarám. Plíškem pak nechal procházet elektrický proud. Magnetické pole vychylovalo elektrony, které se ve vodiči pohybovaly, z jejich přímé dráhy a způsobovalo jejich nerovnoměrné rozdělení napříč vodičem. Působením magnetického pole vznikl u jedné boční strany plíšku jejich nadbytek, zatímco u protilehlé jich nedostatek. Tak došlo ke vzniku měřitelného napětí mezi oběma bočními stranami plíšku. Toto takzvané Hallovo napětí je při stálém proudu přímo úměrné velikosti magnetické indukce magnetického pole.
Hallův efekt se nejčastěji využívá k bezkontaktnímu měření magnetických polí, elektrického proudu a podobně.